Ač se třemi dětmi, jde si svou vlastní cestou. Marcela Kokoliová po devíti letech na rodičovské dovolené založila rodinné vzdělávací centrum v Brně a ke svému profesnímu naplnění s úsměvem říká: Na vizitku bych si nejraději napsala dělám si, co chci.
Čím jste chtěla být v dětství?
Jako malá jsem si přála být učitelka, ale moji rodiče pro mě měli vizi sekretářky, proto jsem na jejich doporučení vystudovala ekonomku. V tomto oboru jsem se však vůbec nenašla. Věděla jsem, že potřebuji pracovat s lidmi, bavila mě kosmetika a bylinky. Rekvalifikovala jsem se proto na kosmetičku, což byla moje první práce a rovnou podnikání.
Co bylo tím impulsem jít do podnikání?
Moje učitelka kosmetiky šla na mateřskou a oslovila mě, abych po ní převzala salon. Navíc v Olomouci. Lákavá pro mě byla vize samostatnosti. Rozhodla jsem se odejít z rodiny a postavit se na vlastní nohy. Věděla jsem ale, že mi nesedí stereotyp, který se bohužel v této profesi záhy projevil, proto jsem s ní po nějaké době skončila.
Hodně vycházíte ze svých potřeb, víte, co chcete. Jak to u sebe rozpoznáváte?
Stereotyp jsem vnímala už ve škole. Představa, že budu léta jezdit do stejného místa, stejným autobusem a mezi stejné lidi, mě děsila. Uvědomovala jsem si potřebu změny, nějakou výzvu. Odehrává se to u mě hodně na intuitivní rovině, dám na své pocity.
Jak se vyvíjela dál Vaše kariéra?
Z Olomouce jsem odešla zpět k rodičům, v naší vesnici se mi však nepodařilo najít vhodné prostory k podnikání. Seznámila jsem se v té době se svým mužem a vydala se opět úplně jiným směrem. Po narození prvního syna jsem se věnovala obchodu s látkovými plenami. To bylo pro mě velmi náročné období, na které jsem nebyla připravená. Se všemi mateřskými povinnostmi jsem pracovala i 18 hodin denně.
Kde se pak vzala myšlenka založit rodinné vzdělávací centrum?
Na rodičovské jsem byla celkem 9 let a po celou dobu jsem cítila potřebu mluvit o mateřství, o manželství a o vztazích. Šla jsem ale nejprve cestou další rekvalifikace, absolvovala jsem kurz chůvy a při tom psala pro vzdělavatele, jak hodlám využívat svoje znalosti a dovednosti. A už tehdy jsem směřovala k tomu mít v této oblasti vlastní projekt. Trvalo ale ještě dlouho, než jsem udělala první krok k rodinnému vzdělávacímu centru.
Co bylo tím prvním krokem?
Věděla jsem o vhodných prostorech, spojila jsem se s kamarádkou s podobným záměrem a šly jsme do toho. Osobně jsem si tentokrát stanovila hranici, kolik času chci projektu věnovat. Nehodlala jsem opakovat vytížení jako v minulosti s e-shopem, které mi přineslo nepříjemné pocity s vybalancováním času na práci a pro rodinu.
Jak se vyvíjela myšlenka vzdělávacího centra pro rodiny?
Mým cílem bylo podporovat rodiny, manželské páry a matky na mateřské. Původně jsem pro ně chtěla osobně vést kurzy. Od této vize jsem nakonec ustoupila a začala spolupracovat s dalšími lektory. Z širokého spektra klientů jsem se zaměřila výhradně na rodiče. Zároveň jsem vstoupila do projektu pro podnikatelky a vedla klub pro maminky s dětmi v SVČ Lužánky.
Jak tedy centrum funguje a co všechno nabízí?
Zvu lektory se zajímavými tématy, jako je na příklad Eva Batůšková zabývající se pedagogikou Montessori doma nebo masážemi vycházejícími z programu MISP. Do budoucna plánuji otevřít skupinu pro rodiče dětí s ADHD a zaměřit se také na téma slaďování rodinného a pracovního života, trénování paměti nebo představení mentálních jazyků. Připravuji i akci ke Světovému týdnu manželství.
Děláte tedy nyní to, co Vás baví?
Jsem šťastná, že si můžu dělat to, co chci. Poté, co začaly děti chodit do školy, jsem zvažovala i nějaké pracovní nabídky, ale uvědomila jsem si, že nechci chodit do práce, protože musím, ale protože chci. V té době mě podpořil i manžel, abych se věnovala svému centru. Tam jsem spokojená, že sama určuji, co budeme dělat a kolik toho budeme dělat.
Co Vám pomáhá, když přijdou těžší dny?
V těžších chvílích si potřebuji vyčistit hlavu, mít chvilku jen pro sebe. Lehnout si a na nic nemyslet. A když se to nedaří, tak musím alespoň načerpat energii ze slunce nebo z tepla, třeba koupelí.
Co je potřeba k tomu, aby člověk začal uskutečňovat své sny?
Největším motorem je něco opravdu chtít, pak se můžou přidat konkrétní kroky, jako doplnění vzdělání a plánování projektu a jeho postupná realizace. Klíčové ale je zvednout se a jít něco dělat. A důležitá je také spokojenost v osobním životě, která se odráží v tom profesním.
V tom asi tkví i celá podstata Vašeho profesního směřování?
Osobně jsem si dala za cíl být tou nejlepší mámou svým dětem a manželkou svému muži. A on když vidí, že jsem šťastná, co dělám, podporuje mě. Myslím si, že každý muž chce, aby byla jeho žena šťastná…tedy alespoň doufám. Zároveň jsem si také našla své hranice. Když se necítím dobře, přiznám to sobě i své rodině a řeknu to nahlas. Kolem sebe ale vidím spoustu nešťastných manželských párů a maminek na rodičovské dovolené, kteří si nedokážou mateřskou užívat a navzájem se opečovávat i jako muž a žena. Já bych je právě chtěla podpořit v tom, že žít v krásném manželství je jedna z nejúžasnějších věcí, které mohou dát sobě i svým dětem.